Pretty woman - 21. Den po dvacátých prvních narozeninách

Harriet viděla snad poprvé v životě zaskočeného Severuse Snapea.
Ten pouze seděl a hleděl na dívku před sebou a nebyl schopný se ani pohnout. Možná to bylo tím, že mu připadala stejná jako její matka. Stejně přitažlivá jako Lily Evansová. Možná taky proto, že tohle vůbec nečekal a už vůbec ne od syna-dcery Jamese Pottera.

Mezitím ale obě útlé dlaně ležely na profesorových kolenech a zelené oči se upíraly na úzké rty.
Snape se v neblahé předtuše jal zvedat a odejít, ale něco mu v odchodu zabránilo. Respektive právě ty dvě jemné ruce, které spočívaly na něm.
Harriet Evansová-Potterová se ve stejný moment vymrštila do stoje a stále se držíc Snapea, tentokrát už za paže, se letmo dotkla jeho rtů svými.
Snape zkoprněl ještě víc, ale neuhnul, zatímco Harriet se stále snažila dobýt ty sarkastické rty. Dala do toho všechny síly, seč jí její vlastní znalosti dovolily.
Byl to hodně nezvyklý pocit. Kdyby jí někdo před rokem řekl, že jednou bude líbat na rty samotného Severuse Snapea, zaklela by ho v nějakého švába. Ale teď? Teď se cítila nějakým způsobem svobodná a svá. Cítila, že dělá správnou věc.
Snapeovy… Severusovy rty vůbec nebyly tak tvrdé, jak vypadaly. Byly měkké a vláčné.
Obtočila své paže okolo Snapeova krku a chtěla své tělo přitisknout na jeho.

Ale on ji vší silou odmrštil. Zhnuseně si otřel rty a zvýšil pekelně hlas: „Co to má u Salazara znamenat?“
Harry v tu chvíli nevěděla, čí je. Hlasitě polkla, načež jí v puse neskutečně rychle vyschlo.
Snape stále pěnil. „Slečno Evansová, vysvětlete mi, co to má znamenat? Jak jste si jen dovolila,“ prohrábl si nervózně své černé vlasy a zacouval o několik metrů dál, hlavně co nejdále od Harry. Neobvyklý výraz v jeho tváři mluvil za vše. A dívka v tu chvíli znejistěla, přestože ještě před chvílí se cítila jistá v kramflecích.

„Já, já… myslela jsem, že…“ nenacházela slov. „Vždyť jste říkal, že vám připomínám mámu a mámu jste přece miloval? Tak proč…“
„A z čeho, vážená, usuzujete, že zákonitě musím být zamilovaný do vás. Promerlina, vzpamatujte se!“
Harry vyšla vstříc profesorovi.
„Ne! Hezky zůstaňte stát tam, kde jste!“ vyhrkl naštvaně Snape. „Jste příliš nebezpečná!“
„Snape… já myslela, že když jste sám, že bychom mohli…“
„Evansová! Proč si myslíte, že jsem sám? Jen proto, že jsem strašlivý a hrůzu nahánějící necita a profesor lektvarů, tak že žiju jen sám se sebou? Raději nemyslete, kolikrát se to ukázalo jako dosti nevýhodná činnost a ve vašem podání určitě!“
„Vy, vy máte… vy nejste sám?!“ otázala se Harriet s hrdlem sevřeným tak úzce, že ztrácela pomalu hlas. Úplně vypustila urážku, která právě Snapeovi vyplula z úst. Možná už byla zvyklá na jeho časté urážky, ale spíš byla více vykolejená na to, aby si toho všimla.
„Co jste si myslela, že čekám právě na vás? Zase jste ukázala, jak arogantní umíte být. Přesná kopie vašeho otce!“
„Nechte mého otce na pokoji!“ osopila se na něj.
Snape se jízlivě usmál. Konečně se dostal do pozice, kdy měl navrch. „Když jde o vašeho otce, tak vaše svádění jde bokem, není-liž pravda?“
Harriet mlčela jako pěna.
„Úplně jsem ztratil chuť vám vůbec pomáhat. Co jste si myslela? Že mě svedete a že se do vás bláznivě zamiluji, a pak z vás udělám zase toho Harryho Pottera? Jste naivní. Kliďte se mi z očí. Tenhle pátek vás raději ani nechci vidět. A buďte ráda, že ještě souhlasím s tím, že vám pomohu. Vypadněte!“ pokračoval nakrknutě lektvarový mistr a probodnul ji nelítostným pohledem.

Harry hleděla zarytě do země a snažila se působit, že tam vůbec není.
Když si na ní Severus Snape vybil všechnu zlost, zastyděla se. Měl pravdu. Co očekávala? A vlastně… toužila vůbec po tom se právě jemu zalíbit? Teď už si tím nebyla tolik jistá jako před chvílí. Možná, že tohle musela udělat právě kvůli sobě, aby si uvědomila, že tohle opravdu nechce. Že to není tak správná věc, přestože si na začátku myslela pravý opak. Byla jí hanba a byla zmatená.
Opravdu má Snape partnerku? Vždycky si myslela, že je samotář a že si nikoho k tělu nepouští, ale opak byl zřejmě pravdou. Vždyť kdo jiný uměl být lepší v přetvařování nežli Snape?

Zahleděla se do těch neproniknutelných černých očí a v tu ránu beze slova zmizela z prostor sklepení a následovně i z Bradavic.


***


Draco už dobrou hodinu seděl u stolu a snažil se zformulovat nějaký kloudný dopis. Co má asi tak Pastorkovi psát? `Dobrý den ministře, sice jsem si myslel, že ten vrah jste vy, ale chci se spíš zeptat na vaši sekretářku. Nepřijde vám poněkud divná?´ To by nebyla asi zrovna nejvhodnější formulace slov.
Potter-Evansová si někde lítá a vykecává a tu nejsložitější práci samozřejmě nechá na něm, jak typické.
Nakonec usoudil, že bude nejvhodnější prostě napsat, že by rád zjistil nějaké přesnější údaje o samotné Lině Roseové, že to spadá do vyšetřování, ale že zatím nemůže prozradit více.

Draco spokojeně zapečetil obálku a dal ji Hedvice, sově sněžné, do pařátu. Otevřel okno a pustil ji ven do toho nečasu.
Na obloze se zablýsklo a stále nepřetržitě lilo.
Ulice na Grimmauldově náměstí byla liduprázdná. Vypadala ponuře. Domy v ní byly prastaré a oprýskané. Omítka z nich padala a celkově budily dojem, že se brzy zhroutí k zemi.
Žije vůbec v této ulici nějaký kouzelník nebo je to mudlovská čtvrť? Od Evansové věděl, že v tomto domě žili jediní kouzelníci v ulici, se kterými byl i on sám úzce spjat. Blackovi-rodina jeho matky, která zemřela den po jeho dvacátých prvních narozeninách. Nostalgicky zaplul do svých niterních pocitů a vzpomínek a zhluboka vzdychl nad její památkou.

Zavřel okno, ale přesto slyšel, jak kapky deště buší o venkovní parapet. Věděl, že Evansová se zřejmě nějakou dobu ještě zdrží, protože musí jít za tou střelenkou Láskorádovou a za Snapem. Rozhodl se zajít si do knihovny a přečíst si něco v těch zajímavých knihách plných černé magie.


***


Když Harriet odcházela od Lenky, měla na tváři úsměv. Lenka potvrdila její teorii, že Lina v tom rozhodně nemůže hrát roli. Řekla jí, jak hodná a milá holka to je. Že se spolu kamarádí už léta. Vlastně téměř do puntíku zopakovala to, co Snape, jen s menšími rozdíly, které poukázaly na to, že Lina má strašně nízké sebevědomí a za žádných okolností si nevěří a možná to je i důvodem pro to, že je moták, poněvadž nějaká magie v ní musela být, když byla přijata do Bradavic. Ale co zjistila Harry od Lenky, tak Lina nevlastní ani hůlku, na všechno zanevřela, ačkoliv zůstala ve spojení s magickým světem.
Logicky usoudila, že tato dívka by těžko spáchala tolik zločinů, v nichž hrála roli hlavně magie.
Věděla, že jí něco uniká, že je tomu na stopě a cítila, že ten, kdo je do toho zapleten, je někdo, koho zná. Její podvědomí jí to našeptávalo.


***


Doma se Harry neobtěžovala ani najíst, ačkoliv měla hlad. Rovnou běžela vyhledat Malfoye, aby mu do očí vmetla, co zjistila a následovně se mu vysmála za jeho praštěnou teorii.

Draco seděl v přijímacím salónku v křesle a v ruce držel nažloutlý pergamen s pečetí.

„To je Pastorkův dopis?“ zeptala se zvědavě dívka s havraními vlasy, přestože tušila jeho odpověď.
„Jo,“ odpověděl pouze blonďák a četl dál.
Nakonec papír složil a podal ho Harriet s výrazem ve tváři, který jasně dával najevo, že nikdy nepřipustí, že se zmýlil, protože na to přeci nemá správný genetický kód.

Harriet se se zaujetím začetla do pergamenu, načež když dočetla posledních pár řádek, se jí na tváři rozlil posměvačný úsměv a přimhouřila škodolibě oči.
„Zdá se, Malfoyi, že ta dívka nemá předpoklady k tomu, aby něco takového udělala.“
Draco chvíli mrzutě mlčel, ale pak vyprskl jako kočka, které se něco nelíbí. „No a co. To, že je moták, že není příliš inteligentní, že je chudá a pracovitá, že je Pastorkovi zavázaná, to ještě neznamená, že v tom nemůže mít prsty!“
„No tak, Malfoyi. Přemýšlej. I ty musíš uznat, že kdyby to byla ona, musela by na to mít vlohy. Z dopisu je evidentní, že není příliš chytrá a že život zasvětila své práci, protože ji nic jiného nezbylo. Navíc neumí čarovat a od Lenky jsem zjistila, že nevlastní ani hůlku a že má strašně nízké sebevědomí a podléhá vyšším autoritám. Nebyla by schopná zorganizovat tak složitě provedené vraždy. Navíc podle otisků z jedné mrtvoly patolog do zprávy udal, že je zřejmé, že oběť byla nejprve škrcena a ty otisky patřily muži. Dokážeš si představit tu nevinou a drobnou dívku, jak někoho vší silou škrtí? Vždyť je to směšné.“
„Třeba je komplic,“ držel se svého Draco, nechtě přiznat vlastní prohru.
Harry se pouze už jen rozesmála. „Mám hlad, půjdu něco udělat. Chceš taky?“
„Neříkalas, že mi nebudeš vařit?“ zaculil se jízlivě aristokrat.
„Dneska jsem v docela dobrém rozpoložení, i když vezmu v potaz, co jsem provedla,“ posledních pár slov sice zašeptala, ale přesto ji Malfoy slyšel.
„Cos provedla?“ chytil se ihned tématu.
„Třeba jindy, ale myslím, že spíš asi nikdy, zrovna tobě nemám potřebu se svěřovat.“
„Škoda, třeba bych o to stál,“ prohlásil naprosto vážně plavovlasý mladík a nečekaně se od ní odvrátil.
Černovláska zaraženě pohlédla na jeho záda, které ji nastavil. Tohle, že řekl Malfoy?


***


Dny plynuly jako voda a stále nepřicházely žádné nové nápady a stále pár bystrozorů nenacházel nové stopy. Každý večer, den co den, spolu Harry a Draco prohledávali složky, jestli tam aspoň nenajdou nějaký starý záznam. Ale marně. Všechno jejich snažení přišlo vniveč. Aspoň, že si oba dva pamatovali, co všechno nalezli a vyzkoumali.

Bylo až neuvěřitelné, jak se v mnoha věcech shodli a jaký se z nich stal pracovitý pár.
Čím déle Malfoy u Harry bydlel, tím více měla možnost poznat ho, jaký doopravdy je. Ačkoliv se mladý aristokrat snažil působit stále stejně, občas přišly chvíle, kdy se prořekl a Harriet poznala, že ta arogantní slupka je pouze póza. Jakási obrana před světem kolem.
Zase si začínala připadat jako na začátku jejich pracovního vztahu, jen s malým rozdílem. Začínala cítit, že Malfoy není tak zlý a přeci jen možná má srdce místo toho kusu ledu, který dával všem na odiv. Ale… dokázala by ona, aby to srdce pro ni bilo? Nechápala sama sebe. Den po dni její mysl zaplňovaly myšlenky, které ji děsily.
Viděla před sebou stále Draca. Ne Malfoye, ale Draca.
Draco, který se prohrabuje lejstry a zasunuje si plavý pramen vlasů za ucho.
Draco, který kouše tužku a přitom má zachmuřené oči tak, že vypadá jako kdyby spal.
Draco, jehož dlaně s téměř magnóliovým odstínem putují po stránkách.
Draco, který sedí na křesle, maje nohu přes nohu a mračí se.
Draco, jak se směje, když sám řekne nějaký vtip.
Draco, prostě Draco.

Bylo tohle normální?
Za celý týden si ani jednou nevzpomněla na Ginny, i když ji ranilo, co udělala. Ani jednou si nevzpomněla na Snapea, před kterým se pořádně ztrapnila. Ani jednou si nevzpomněla na trápení, které jejím životem a osudem zatřáslo. Všechny starosti a strasti byly jako mávnutím kouzelnou hůlkou pryč.

V posledních dnech už neměla ani tolik možností si promluvit s Remusem, protože neustále někam mizel. Ale kupodivu jí to ani nevadilo, i když býval její vrbou. Měla zde totiž Draca a musela přiznat, že je s ním zábava, když se snaží být milý. Dokázala s ním mluvit i o věcech, o kterých si myslela, že nikdy nebude možné s ním probrat. Najednou jakoby se všechno obrátilo naruby. Všechen ten smutek, nostalgie a melancholie jakoby nabral úplně jiný směr. Po šíleně dlouhé době se cítila zase trochu šťastná a vlastně pořádně nechápala, čím to je.


***


Jako obvykle byl zrovna pátek večer a dívka byla nucena po dlouhé době zajít za profesorem lektvarů.
Uvnitř byla hrozně nervózní díky události, která se posledně mezi nimi odehrála. Téměř se cítila zase jako za školních let, když ji Snape svou přítomností znervózňoval.
Nedokázala si představit, jak spolu teď budou jednat. Budou dělat, že se nic nestalo? Nebo s ní bude Snape jednat jako kdyby byla jedna z těch jeho potvor napuštěných ve slizu, co mu stojí na polici v učebně? Jako kdyby měla lepru?
Netušila. Ale jednou věcí, kterou tušila, bylo, že udělala obrovskou chybu. Nejen pro to, že si myslela, že by Snape po ní mohl toužit, ale že vůbec chtěla míchat pracovní a osobní vztah dohromady. To přece nikdy nedělá dobrotu.
Když tomu tak ale opravdu je… co vlastně cítí k Dracovi? A co on k ní? Je pro něj jen hračka? Je mu lhostejná? Nebo za tou rouškou arogance a noblesy skrývá nějaký hřejivější cit? Po tom, co ho lépe poznala, už si nebyla jistá ničím.

Zhluboka vzdychla.
Byl čas. Musí jít za Snapem. Merlin stůj při ní.

20. Kapitola || 22. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj